Bažiny, pýcha Ohňové země. On-line 14.
20.04.2008 08:54
Pokračování Safari ze dne 19.4.
Jezera, jezera a “indiánský chleba”
Cesta byla čím dál horší, ale možná o to zajímavější. Snímky uvedené níže mluví sami o sobě a není třeba dlouhého komentáře:
U břehů pátého největšího jezera Jižní Ameriky, dlouhého 110 kilometrů, jsme měli možnost ochutnat jednu ze specialit z jídelníčku původních obyvatel těchto končin. Všichni jsme si cestou všimli velkých “nádorů” ze žlutými bradavicemi, rostoucích na některých stromech. Když Walter u jednoho z nich zastavil a žlutou kuličku odlomil, podal nám ji se slovy: ”Toto je indiánský chléb. Houba, kterou se kdysi Indiáni živili…”
Pár z nás neodolalo a asi dva centimetry v průměru velkou žlutou kuličku rozkousalo. Na první pohled se zdálo, že se jedná o exotické ovoce, po dalším přežvýkání již začalo být zřejmé, že se jedná o tuhou, slizkou houbovitou dřeň nevalné chuti. Jako předkrm věc určitě zajímavá, ale hlavní jídlo jsme předpokládali, že bude o chlup chutnější…
V bažinách…
V okolí města Ushuaia je několik lyžařských středisek. Většina z nich jsou areály na běžecké lyžování a patří k nejlepším na světě. Na soustředění sem jezdí mužstva včetně reprezentačních, z celého světa. Důvod je jednoduchý. Od konce června do poloviny října je zde téměř na 100% garantizováno, že zde bude sníh. Proč? Jednak je zde velmi příhodné klima a za druhé, všechny běžecké areály leží na bažinách. Celkem 21% z celkové plochy Ohňové země zaujímají až 6 metrů hluboké bažiny, které přes zimu zamrzají a díky svým vlastnostem udržují velmi dlouho nízké teploty, nebo-li, sníh tak snadno neroztaje. Kromě lyžování se zde pořádají často i soutěže a závody v psích spřeženích.
Restaurace, kde jsme měli zajištěn oběd, shodou okolností nad takovými bažinami ležela. Po chutném obědě, jak jinak než grilovaném masu, jsme se vydali na procházku po bažinách. Bořili jsme se do semi-pevném povrchu jen pár centimetrů a došli tak až pár stovek metrů k místu, kde od loňské zimy, sníh zatím nestačil roztát…
Končí zde všechny cesty…
Město Ushuaia se pyšní přezdívkou - “Konec světa”. Jak jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, opravdu tomu tak je a to dost kuriózní formou. Při cestě zpět domů, kdy se z mračen posazených na horských hřbetech i nad údolím spustil drobný déšť, nás zarazili na horských kole 3-4 šlapající jedinci naložení zavazadly. Walter, když je míjel, přibrzdil a začal na ně mávat a zdravit je. Na naše zvídavé pohledy odpověděl: “Ti jedou až z Aljašky. Mají za sebou necelých 18.000 kilometrů po Panamerické cestě, která právě z Aljašky vede až sem a končí u cedule “Konec světa” v městě odkud jsme vyjeli. Dál už nevede, víc na jih se již nikdo po cestě nedostane. K ujetí trasy potřebují někdy rok, někdy dva. Za rok se na cestu vydají desítky lidí a všichni nakonec skončí tady…”
Na téma zkoušky lidských sil, vyzvání osudu na souboj a toho, jak se člověku změní život po takové výkonu jsme vedli konverzaci ještě dost dlouho. Až před hotelem jsme si uvědomili, že naše dnešní putování skončilo a zítra nás čeká další dobrodružství. O tom ale až zítra…
Vytisknout
Poslat
